C.W a mlčenlivej Snape - SS na bílém koni

Tuhle kapitolu bych chtěla věnovat jedné osobě, která mě k ní vlastně inspirovala (doufám, že se neurazí..). Takže L.V. - doufám ještě v mnoho a mnoho "nudných" hodin anglické konverzace plné mých přiblblých poznámek a tvých "měla-by-ses-léčit" chápavých výrazů :-))
-----------------------------------------------------------


Slečna Gabrielle d’Anjois se brzy stala velice oblíbenou nejen mezi profesory, ale také u studentů. Nutno říci, že hlavně u jejich mužské části. Každou hodinu všichni beze slova s očima navrch hlavy poslouchali její úžasný, originální, prudce geniální a také vtipný výklad. Kolegové, často i z úplně jiných oborů, u ní hledali radu a vždy odcházeli v úžasu nad dívčinými vědomostmi a talentem.

Jen jedna jediná osoba na hradě se jí oklikou vyhýbala.

Byl to bezdomov… ehm. Snape.

Když se ho pokusila navštívit a přeptat se, jak se mu líbí její nová barva na vlasy (mimochodem o 3,5 odstínu zářivější než ta původní), urychleně opustil sklepení a nenávratně zmizel, mumlaje cosi o tom, že kdyby potřeboval víc světla, pořídil by si radši halogenovou žárovku, protože nemluví a nenosí růžový svetr.

Každá normální žena by se příšerně urazila a až do smrti s oním nebožákem nepromluvila (nehledě k tomu, že ten konec by přišel asi během pěti minut).

Ne tak Gabrielle. Vzhledem ke své dokonalé znalosti lidského charakteru a pokročilým schopnostem empatie pochopila, že Severus není ten otravný, zatrpklý, zakomplexovaný a protivný parchant, který se vyžívá v deptání nevinných studentů, ale ve skutečnosti milý, něžný, pozorný, romantický a statečný muž, který skrývá pod tvrdou slupkou neuvěřitelně citlivé srdce.

Sama se svému závěru podivila. A pak se také podivila tomu, že o něm tak často přemýšlí. Vlastně nepřetržitě od té doby, co ho potkala…

Rozhodla se zjistit PROČ.

Vydala se tedy do lesa na malou zdravotní procházku, aby si pročistila hlavu.



---po půl hodině---



„Vy zmizať. Vy huš, huš! Ja mnogo vodka dat. Vy mnogo pit. Ja nemit už nic. Vy nechala mě.“

Početný houf veverek se zatvářil nechápavě.

O pár minut později dost naštvaně.

Pak se na ni vrhlo padesát malých chlupatých tělíček.

„Ach můj bože! Apokalypsa! Spaste duše!“ Gabrielle bezmocně vřeštěla a oháněla se rukama kolem hlavy. Vypadala skoro jako malý větrný mlýn.

„Reducto!“ Snape odmrštil houf zvířátek do křoví opodál. Pak se rozběhl, popadl dívku do náručí a jal se tryskem prchat, než se tvorečkové vzpamatují.

Ale to je přece Severus… Gabrielle si uvědomila, že i přesto, že vypadá jako shrbený vyzáblý netopýr, který omylem spadl do pixly s dehtem, má neuvěřitelně vypracovanou postavu profesionálního sportovce. Napadaly jí naprosto nemístné myšlenky…

Můj Severus Snape na bílém koni… Zasnila se.

Probudil ji až tvrdý náraz. Přece jen neměl takovou kondici, jak si myslela. Soudila tak aspoň podle toho, že padl na zem a dýchal asi tak lehce jako parní lokomotiva.

Když se alespoň trochu vzpamatoval, postavil se na nohy, odhrnul si vlasy z čela a vrhl na ni tak nenávistný pohled, že by to slabší povahu přimělo přemýšlet na tím, jak se asi dneska mají v pekle. Pak se znechuceně otočil a zamířil zpět k hradu. (Viděli jste už někdy někoho, kdo se umí ZNECHUCENĚ otočit?)

Netušil, že jeho osud byl právě zpečetěn.
Kdyby to totiž tušil, nejspíš by se hrůzou vrhl do jezera.
Přinejmenším by se zdaleka netvářil tak klidně.